Ač jsme každý jiný a každý z nás jde svou vlastní originální životní cestou, každý jeden z nás se v některé z životních etap octne v náročném období.
Časový úsek tohoto období může být různě dlouhý, často délku trvání nemůžeme ani odhadnout, náročnost a hloubka tohoto období může mít jinou intenzitu. Co máme všichni ale společné, je cíl: každý touží po pocitech štěstí , vnitřní spokojenosti a uznání. Cíle dosahuje každý z nás jinak a stejně tak, co jeden považuje za štěstí, může druhý vnímat úplně opačně. Obecně můžeme s jistotou ale říci, že “žít život ve štěstí a spokojenosti” neznamená “žít život na růžovém obláčku bez jediné nesnáze”, žít život šťastně znamená, jak se k těmto životním překážkám a výzvám stavím a zda jsem vědomým tvůrcem svého života. Stát se tvůrcem znamená najít kotvu ve svém nitru, najít pilíř, pevný bod v sobě, který je mi oporou, nikdy nezmizí, ať se ve vnějším světě děje cokoliv.
V první fázi musím učinit rozhodnutí, zda situaci, před kterou stojím chci pouze řešit nebo ji chci skutečně vyřešit, vyjít z ní silnější a s výsledkem, který si přeji. Vše, co chci vyřešit, musí mít jasnou strukturu a řád. Pohyb, změna a hojení opravdově začíná až se podíváme do očí tomu, čeho se nejvíc bojíme.
Je odvěkou pravdou, že z klidu a ticha roste to nejkvalitnější, co koresponduje s naší osobností. Proto si opravdu fyzicky sedám do klidného místa, kde mám prostor být jen sám/sama se sebou. Ujasním si svůj výchozí bod: ocitám se v situaci, kterou zažívám poprvé, nebo mám za sebou mnohem náročnější mezníky?
Dívám se na všechny pocity, které mi aktuální věc přináší. Zároveň se učím postarat se o svůj mentální klid, tzn. jako na létajícím koberci, chvíli přemýšlím, pak zase jdu pro své zklidnění, není to snadný proces, obzvláště v období, kdy nás něco trápí a máme neustálou potřebu přemítat a přemýšlet , analyzovat.
Pravidelným tréninkem lze vůli dosáhnout stavu, kdy si své myšlenky vybírám a volím. Proč? Protože nejdřív máme myšlenku a pak se dostaví pocit. Pokud jsou myšlenky negativní, dostáváme se do negativní spirály, kterou je velmi těžké zastavit. Proto své myšlenky koriguji a řídím.
Nejvýznamnějším, nejzásadnějším a zároveň nejtěžším momentem je schopnost přistupovat k sobě upřímně, pravdivě. Hledám pravdu, vidím pravdu, přiznávám si pravdu. Vidět pravdu ale pro mnohé z nás znamená podívat se do velké bolesti, a tak nasazujeme masky, přemlouváme sebe samotné, že skutečnost není tak problematická, jak se jeví, a často “natíráme nelíbivé na barvu líbivou”. Pokud ale chci a toužím po změně, chci ven z nekonečně opakujícího se nepohodlí, kliček, polopravd, musím vstát a otevřít i to nejniternější, i to nejbolestivější, protože za podíváním se do surové reality, vidím odrazový můstek, bez kterého nelze situaci řešit účinně tak, aby konečné řešení bylo trvalé. Současně objevuji pravdu o sobě, objevuji svou autenticitu a jdu směr “odvaha být sám sebou” za každé situace.
Umění pravdivě zvážit své kladné a stinné stránky, vyhodnocení veškerých strachů, buduje opravdové, ryzí sebevědomí. Proč? Protože přesně vím o všech kartách, které mám na stole. A každý malíř by měl vidět své dílo, aby s jeho částmi, s nimiž není spokojen, mohl dále pracovat. Na této cestě máme daleko větší šanci potkat více lidí, s kterými rezonuji, pod maskou mohu potkat pouze toho, kdo obdivuje moji masku. Nejdřív ale musím udělat to nejdůležitější a sice, sejmout masku hlavně sám/sama před sebou. Když se mi tohle všechno povede, znamená to, že mám odvahu se postarat sám/sama o sebe, tzn. zkusit všechny možnosti řešení, protože… znám “své já” nejlépe.
Pokud dokážu přijmout sebe sama, dokážu přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život a tím i fakt, že já jsem tvůrce svého života. Pokud v pravdě přijímám svoji osobnost, přijímám i všechny zkoušky, které mi život nese. Přijmout ovšem neznamená souhlasit. Přijímáním v sobě ukotvujeme klid. Ač to mnohdy nejsme schopni vidět, téměř za každou krizí se schovává příležitost ke změně a následnému růstu. Téměř každá krize v sobě nese poselství: obrať svou loď a naber nový, svěží vítr do plachet. Pouhé slovo “změna” nahání většině lidí strach. To z části i proto, že náš mozek má rád opakování, rád pracuje s tím, co dobře zná a rád si to řadí.
Vše výše popsané obvykle doprovází strach. Dívám se zpříma do něho a ptám se sebe sama: z čeho mám největší strach? Co nejhoršího se mi může stát? S největší laskavostí k sobě, bez zbytečné kritiky, tlaku, hodnocení, srovnávání se s druhými … Pracuji na všech emocích, které mi berou energii a vnitřní stabilitu. Být laskavý však neznamená být přehnaně hodný a všechno sluníčkově snášet s úsměvem na rtu . Znamená to, umět se postavit sám za sebe, v lásce, asertivně vystavět své hranice, tak abych ochránil/a sebe a zároveň měl/a v úctě druhé, není určitě dobrým záměrem sfouknout padoucha a s ním celé město.
Cíl, to, co si nejvíce přejeme, se nám mnohdy může zdát jako nedosažitelné, až nereálné. Pro větší komfort a pohodlí, pro mentální klid, si velký celek rozdělím na menší kroky. Když to doplním o koncentraci, přesně takovou jako když se snažím držet složitou jogínskou pozici, v případě, že se správně nesoustředím, ztratím rovnováhu a upadnu.
K dosažení velkého cíle, potřebuji mít dostatek trpělivosti, protože “ good things take time”. Bez tlaku na sebe, v pokoře, jdu cestou, na které si pro sebe sama zajišťuji klid. Dovoluji si cítit radost. Objevuji své vlastní zdroje radosti, kde umím snadno čerpat energii a sílu a tyto zdroje si dopřávám kdykoliv je to možné. Snažím se žít přítomným okamžikem, a to co nejvíce.
Minulost, ta byla, lze v ní číst, poučit se, ale nesetrvávám v ní zbytečně dlouho, protože ji nelze změnit. Na budoucnost je třeba myslet také, nicméně v lehkosti, stejně tak jako malíř kreslí náčrt, obrysy …jelikož nikdo z nás neví, jestli zítřek vůbec přijde, a všichni víme, že plány doplňuje a mění život sám. Stačí jeden okamžik a všechno je jinak, proto nemějme zbytečná očekávání, protože právě ta v sobě skrývají ona zklamání, která neprožívá nikdo rád.
V momentech radosti trénuji pocit vděku. Procítění vděčnosti za to, co máme, i v obrovské krizi lze najít tu nejmenší věc, za kterou dokážu cítit vděk, což je naprosto zásadní akt, který dokáže měnit realitu kolem nás .
Slovo, které se velmi snadno vysloví, ale velmi těžko se praktikuje, avšak osvojení této dovednosti je taktéž klíčem k vnitřnímu klidu. Ať už odpouštíme druhým nebo sobě, děláme tím službu především svému zdraví.
Existuje sousloví: živit v sobě nenávist je jako pít jed po malých doušcích – a to je absolutně platné. Odpustit neznamená souhlasit, zapomenout… odpustit znamená najít pochopení a soucit pro konání našeho starého já nebo ostatních, a získat tak svoji spokojenost, jelikož není v naší moci měnit jiné lidi, každý z nás má právo jít ve svém životě podle sebe, a nést odpovídající důsledky svých činů. Ovlivnit a měnit můžeme pouze sebe.
Rada světa neexistuje. Mluvím především k sobě a ptám se především sebe, tedy své intuice. Intuice je velmi podceňovaná, není hmatatelná, pro mnohé velmi těžce uchopitelná. Ten tenký hlas v každém z nás, který jsme s jistotou používali s prvním nadechnutím…stáli jsme si pevně za svými pocity až do uspokojení potřeb…vlivem okolí, výchovy, různé míry citlivosti, respektováním společenských konvencí- jsme se jí vzdálili, vzdálili jsme se sobě a vzdali jsme se napojení na sebe, nevědomky, pomalu, tak, že jsme si toho ani nevšimli. A tak hledáme radu nad zlato u druhých v naději, že se dozvíme více o nás samotných.
Lidé kolem nás jsou pouhým zesilovačem našeho štěstí, nikoliv jeho tvůrci. Přijmutím této myšlenky se zbavuji závislosti na druhých lidech. Ti mohou kdykoliv zmizet, nebýt ve správný čas k dispozici nebo prostě nemít na nás náladu. Pokud máme správně vybudovanou vlastní vnitřní kotvu, pocit spokojenosti nás doprovází při každém kroku. Snažím se o rovnováhu, o správný poměr zdravého selského rozumu, hlasu srdce a zmíněné intuice. Snaha o rovnováhu navrací harmonii snad všemu kolem nás. Taktéž čemu věnuji pozornost a energii, vyhodnocuji vědomě, to znamená, co není v moji moci změnit, nechávám s důvěrou plynout.
Ve svém náročném období určitě nejsem oporou nikomu dalšímu. Pokud mám tendenci veškeré své kroky konzultovat se všemi svými blízkými, je možné, že dostanu tisíce rad a cítím se u toho jako zmatený hlupák. Ti, kteří nás v běžném životě provází, nemusí být nutně našim přístavem v krizi.
Dost možná i v dobrém úmyslu nám poskytují rady pod diktátem svých vlastních vnitřních zranění, strachů, a různé míry odolnosti, po takových rozhovorech se nám může stát, že se cítíme ještě hůř a snažíme se ten špatný pocit kolem žaludku rozchodit. Proto v krizi dávám přednost minimu lidí, které znám a nechávám si je spíše pro radost. Opravdový přítel v krizi jen “je”, stojí při nás tiše s láskou, respektuje naše klopýtáni bez nevyžádaných rad, nesoudí, nedramatizuje. A přesto sdílení naší krize může být i pro něho těžké, protože čistě proto, že nás má rád. Avšak existují lidé, kteří v pravý čas umí mobilizovat své síly jen pro nás. Umí stát a chovat se podle našich potřeb v tichu, být zdrojem energie a klidu. Mluví na nás s porozuměním, lehkostí, láskou bez očekávání a zbytečné kritiky, pokud se neřídíme dle jeho rad. Respektuje naše chyby. Skutečný přítel jen je a potřebný ví, že si od něj může vzít cokoliv, co nabízí. Opravdový přítel slyší , vidí a velmi dobře ví, že někdy stačí jen otevřít dveře a být.
Opět platí, pokud je nám náš partner opravdu partnerem, je pro nás skutečným přístavem. Může se ale stát, že i pro něho naše krize bude příliš emocionálně náročná. Pokud je nám partner lektorem, což znamená, že nám spouští staré rány, není to ten, kdo nám je oporou. Je to náš budíček, který přichází a ukazuje nám, kde stále nosíme masku, kde jsme se ještě neuvolnili, kde je náš úkol. V náročném období je takový partner značnou zátěží. Pro všechny zmíněné důvody pečlivě zvažuji, kdo mě reálně doprovází v mém náročném období, u koho styk omezím a vrátím se do něho zase za chvíli, po překonání krize. Co je nutné si uvědomit je fakt, že některé vztahy, ať už partnerské či přátelské naše krize prověřuje a dost z nich se může přetvořit nebo i skončit. Velmi často jsme ve vztazích, které fungují na několik procent, děláme tedy kompromisy, skrze náročná období lze vztahy vidět jasněji. A pokud jsou špatné a přináší mi hořkost, tak je přesně jako šálek hořké kávy, s klidem odložím. V případě, že mi to nejde, zase pracuji na sobě a opět jdu za svým vnitřním klidem, který je klíčem k našemu zdraví.
Vždy jsem u sebe, vše, co čtu , slyším , vidím – podrobuji svým pocitům, nic neberu jako dogma a platnou pravdu. Opírat se o sebe sama v náročném období, je samo o sobě náročné. Člověk může zažít období propadů, kdy si zoufá. Možná se nechá unášet často směrem, kde jeho vlastní “já” být nechce. Zažívá osamělost.
Pokud cítím, že už je to příliš těžké, nezůstávám v samotě. Stavím se opět za sebe. Pro nadhled, navrácení se k sobě samotnému, pro zklidnění … můžeme jít, za kým chceme. Pro výběr člověka, u kterého nacházíme tyto věci, platí jasné pravidlo. Je to ten, z koho máme dobrý pocit, cítíme po kontaktu s takovou osobou navrácení vlastní síly. Ať je to psycholog, lékař, masér … zkrátka “maják” na cestě, o který se na chvíli opřu a rozhlédnu se tak, abych zase uviděl/a směr své cesty. Pro tyto momenty jsou cizí lidé, kteří nabízí tyto služby v rámci své profese, nejjednodušším a nejefektivnějším řešením. Jakoby nám pomáhali při našem skládání puzzle uvidět celistvý obraz, nebo části, které máme špatně a je třeba je opravit.
V tomto doprovodu jsem opět stále u sebe, a hledám cestu, která je nejvhodnější pro mě – tedy cítím se dobře a bezpečně. Vyhledávám osoby, které mě navrací k mojí osobě. Jednou mi kdysi jedna velmi moudrá žena řekla: člověk, který umí opravdově, čistě a efektivně pomoci druhým je ten, co sám prošel celou řadou traumatizujících životních situací, avšak sám z nich vyšel ještě silnější, dokázal nechat své srdce otevřené a zachoval si soucit se sebou a s ostatními lidmi.
Tento člověk sám na sobě pracuje, uzavírá své staré rány, čistí sám sebe od vlastních zážitků, cítíme z něho profesionalitu, lehkost, klid a hlavně: cítíme k němu DŮVĚRU, aby jsme se mohli bezpečně otevřít a dokázali spatřit, vše, co si v sobě neseme, přesto, že jsme to doposud nedokázali identifikovat, natož objevit a uvidět. Pro každého z nás existuje někde takový člověk.
Své klienty v rámci konzultace vedu v bezpečném a anonymním prostoru procesem, kdy emocionální chaoz a bolest již přestávají být nepřítelem – stávají se branou ke změně a růstu.
Se mnou dostanou Vaše emoce bez hodnocení a tlaku prostor, který nikdy neměly – tím začíná léčivý pohyb . Pevně totiž věřím ve skutečnost, že pokud si člověk dovolí cítit – veškeré odpovědi jsou blízko . Proto pomáhám lidem znovu cítit , slyšet , vidět až do úplného uvolnění, z kterého vyroste jasné : “ VÍM, CO MÁM DĚLAT”.
Služby, které nabízím, spadají do osobního poradenství
a osobního rozvoje, proto nenahrazují lékařskou ani jinou odbornou péči, z tohoto důvodu Vám nemohu poskytnout potvrzení či “razítko” na propustku pro zaměstnavatele.
Konzultace probíhají na osobním sezení i on-line přes WhatsApp. O svých klientech si nevedu žádnou evidenci.
